Řekli o nás

Ing. Livia Klausová, CSc.

Studio OÁZA znám téměř od jeho založení. Velmi si vážím práce nadšených a obětavých lidí, kteří pomáhají mladým lidem s mentálním postižením hledat a nalézat kvalitní a smysluplnou činnost a prožívat radost. Vždy jsem byla ohromena a dojata mírou citu a prožitku při jejich tanečních a pěveckých vystoupeních.

 

 

PaeDr. Petr Niederle

Počátkem devadesátých let minulého století jsem se jako pracovník tehdy ještě Federálního ministerstva práce a sociálních věcí zabýval problematikou sociální péče o těžce zdravotně postižené osoby. Byl jsem rád, že v této funkci mohu uplatnit své teoretické i praktické znalosti a zkušenosti, které jsem získal studiem speciální pedagogiky na Karlově univerzitě v Praze a následně i v praxi na Zvláštní učňovské škole v Sadské, v SOS dětské vesničce v Karlových Varech-Doubí i v Dětském krizovém centru v Praze, vedeném panem profesorem Dunovským.

Přestože jsem byl přesvědčen, že o problematice péče a výchovy mentálně postižených vím z teorie i praxe mnoho, byl jsem při prvních setkáních s činností OÁZY zaskočen. Najednou se moje představa o určitých hranicích možností těchto dětí i dospělých začala bortit a já jsem si musel přiznat, že jsem v OÁZE svědkem něčeho, o čem jsem se při studiu nedozvěděl. Pod odborným vedením byly malovány obrazy obdivované pro svojí bezprostřednost, náročná pohybová výchova vedla k výrazným a osobitým projevům při baletních vystoupeních pro veřejnost a i na první pohled motoricky neobratné ruce dokázaly vytvořit z hlíny zajímavé artefakty. Překvapoval mne i jejich zájem o zvládnutí fotografování a o základy některých cizích jazyků, jejichž znalost mohli uplatnit při cestách do ciziny, a to především ti, kteří reprezentovali Českou republiku na Speciálních olympiádách. To vše by bylo nemyslitelné bez zakladatelky a realizátorky OÁZY, paní Olinky Kurzové i mnoha desítek dobrovolníků, kteří se na této bohulibé činnosti na všech úsecích činnosti podíleli a stále podílejí.

Je obdivuhodné, že OÁZA, i přes značné finanční problémy, vytváří podmínky pro maximální začlenění mentálně postižených. Jde o to, aby nežili mimo nás ani pouze vedle nás, ale aby žili s námi plnohodnotným životem, tak jak jim jejich postižení dovoluje. A proto i nadále držím OÁZE palce na obou rukou.

 

Doc.Karel Smyczek, režisér

Mému seznámení s OÁZOU předcházelo setkání s paní Kurzovou, která nám úžasně pomohla při starání se o malé děti při natáčení seriálu pro německou televizi. To už je vlastně téměř dvacet let. Proto jsem byl potěšen, když autorka Lucie Konášová napsala do seriálu Dobrá čtvrť postavu ředitelky
podobné organizace jako je právě OÁZA. Tu roli ráda přijala Bára Hrzánová, která to prostředí – a hlavně všechny lidi – už důvěrně znala a měli spolu úžasný vztah plný vzájemného respektu a pochopení.
Jedna ze zásadních scén příběhu se odehrávala při divadelním představení souboru. Moje filmová produkce měla poněkud obavy, jestli se natáčení nebude protahovat a tak vymezila na tyto dny více prostoru, než je u seriálu běžné. Obavy byly pochopitelně úplně zbytečné. Vše bylo perfektně secvičené a dokonce docházelo i k velmi živým improvizacím, které obohacovaly původní text. Vždyť také šlo o zkušené „divadelní harcovníky“, kteří už měli za sebou nejedno vystoupení a prkna co znamenají svět jim nebyla cizí. Myslím, že si to všichni užili a členové OÁZY si vedle Báry a paní Vilmy Cibulkové (která hrála s nimi) připadali jako skuteční herci, jimiž vlastně skutečně byli.
A já bych chtěl popřát všem, kdo bojují o samotnou existenci OÁZY, aby nacházeli větší pochopení pro zajištění jejího chodu i do budoucna.

Zdraví Karel Smyczek

 

Vlastimil Harapes, tanečník a šéf baletu Slovenského národního divadla

S takovými výsledky, jaké prokázali tanečníci z Oázy, se musí slavit každé výročí. Na počátku zrodu tanečního oddělení Oázy byl nápad – myšlenka ( jak už to bývá), která v tomto případě patří Olze Kurzové. Šťastnou náhodou je i volba
choreografky Heleny Bartlové. Obě iniciátorky totiž našly klíč k tomu, jak „pracovat“ s mentálně postiženými. Konkrétně je to pak volba témat a pohybová náplň. Vznikla tak řada představení pohybového divadla ( i když si říkají balet), které nezbývá než obdivovat pro jejich muzikalitu, dramatičnost a sdělnost.

Do dalších let přeji stálé nadšení a úspěch. Zlomte vaz!!!       Váš Vlastimil Harapes

 

Mgr. Jan Šlosárek, vedoucí Chráněného bydlení Společnosti DUHA

Setkání s Oázou a Olgou Kurzovou bylo pro mne důležitým mezníkem. Ve svých osmnácti letech jsem stále nebyl rozhodnutý, co bych chtěl vážně studovat, čemu se v životě věnovat. S končícím studiem na střední technické průmyslové škole jsem měl jedinou jistotu – technický obor to nebude.

S kamarády jsme měli hudební skupinu a občas jsme někde vystupovali.  Přes toto hraní jsem se dostal k Oáze a poprvé jsem se setkal s lidmi, které máme potřebu z nejrůznějších důvodů nějak označovat – např. dospělí lidé s mentálním znevýhodněním.

Díky Oáze jsem měl možnost začít budovat respektující a důstojný vztah se všemi lidmi, kteří do Oázy chodí. S lidmi, kteří do Oázy docházeli, aby se něco naučili i s těmi, kteří tam chodili, aby něco naučili. Jsem moc rád, že jsem takové prostředí mohl poznat. Pro mou další práci, především v Chráněném bydlení Společnosti DUHA to byla rozhodující zkušenost.

To, že první setkání s Oázou bylo opravdu silné, svědčí i to, že po 18 letech s kamarády chodíme cca 1x ročně hrát na „zábavné odpoledne“.  Jeden spoluhráč se oženil s jednou asistentkou z Oázy (Marcelou Tesařovou), a vždy když se v Oáze sejdeme, máme toho hodně k povídání – i ti co se chodí do Oázy něco učit i ti, kteří v Oáze něco učí. Prostě nás to pořád baví.

 

Barbora Hrzánová, herečka

Když jsem v roce 1990 přijala od Filipa Renče roli Johanky ve filmu Requiem pro panenku, netušila jsem, že vstupuji do příběhu, jehož součástí se postupně stane celá moje rodina, která v té době ještě netušila, že bude mojí rodinou (můj manžel Radek) a částečně ještě hluboce dlela na houbách (náš syn Antonín).

Na počátku byly Tři Grácie, tři Světlonošky, tři průvodkyně Labyrintem – Olga Kurzová, Alice Troblová, Lenka Pekárková. Tyto tři hierofantky, dobré víly mě láskyplně a pozorně provedly světem, který se měl stát mojí nedílnou součástí.

Ve světě tak zvaně postižených lidí, tenkrát ještě až do „světlých zítřků“ odložených na samý okraj krásné, ztepilé a uvědomělé společnosti, jsem se dozvěděla mnoho. Mnoho „o nich“, ale hlavně o sobě. O lásce, která se rozdává na potkání a za úsměv, o radosti, o empatii, která mě mnohokrát rozbrečela, o něze, křehkosti duše v obřím, neohrabaném těle, o přenosu, předjímání myšlenek, sdílení…. O tom, jak smysly klamou a první dojem vůbec není ten dobrý. Kdo nezažil jeden večírek, jedno představení v Oáze, nemůže pochopit.

Jsem vděčná Olze Kurzový, že mě seznámila se svými vzácnými přáteli a měla dokonce odvahu svěřit mi je do rukou. (Krátkou dobu jsme s Evou Holubovou společně vedly dramatický kroužek v OÁZE a nastudovaly „STARÉ POVĚSTI ČESKÉ“.) Byla to krátká chvíle a dlouhé vzpomínání.

Tak Ti milá Olgo Zázračná konečně děkuju, že jsi nebyla lakomá, že sis všechny ty Anděle z OÁZY nenechala jen pro sebe, ale pustila jsi je i k nám, do světa!

Děkujeme za Radkovy botky na večírku OÁZY poctivě protančené, za Toníkovy chvilky s Alicí, Martinem a Danuškou strávené, mávám Martinovi Pokornýmu – Gojko Mitičovi do nebe a přeju Vám, abyste se pořád nerušeně ze života radovali, protože nejen já, ale celá Mléčná dráha to potřebují!

Pusu  Bára Hrzánová

Pavel Jurkovič, hudební skladatel

OÁZA – to je šťastně nalezené místo na cestě pouští, jistě provázené vítězným výkřikem, zpěvem a tancem. Do takové oázy přivedla mladé žíznivé lidi Olinka Kurzová, již jsem potkal na petřínské stráni jako účastnici seminářů pro vychovatele těch zmíněných žíznivých, které jsem pak potkával na Kampě, na místě, kam jsem kdysi jako žíznivý chodíval do hospody. Když jsem tam byl pak Olinkou po letech pozván, setkal jsem se s nadšenými mladými lidmi, kteří zpívali moje písničky a doprovázeli se na orffovské rytmické nástroje. Na konci jednoho takového setkání byli vyzváni, aby si lehli na zem a tiše poslouchali nabízenou skladbu, kterou poslouchali v létě toho roku na letním táboře. Jeden však tu výzvu nevydržel a zavolal: Vltava! Pak zase v tichu a pozornosti vydrželi až do konce, aby pak na Olinčinu výzvu zvolali všichni sborově název skladby, která se tak nezapomenutelně zapsala do paměti klientů. Vzpomněl jsem si na tu scénu mnohokrát potom, když jsem poslouchal hudbu s žáčky, studenty nebo dospělými. Byl jsem pak vždy okouzleným svědkem koncertních a tanečních vystoupení na divadelní scéně, kde se tyto „velké děti“ pohybovaly s jistotou
a samozřejmě. Myslím, že jsem nebyl sám, kdo si utíral slzy pod očima s opravdovým dojetím s obdivem a díky ke všem těm, kteří dovedli klienty k takovému výkonu, tak angažovanému a přirozenému. I v této chvíli se těším na příští setkání. Díky, moji milí přátelé.

Vždycky váš Pavel Jurkovič

Doc. PhDr. Marie Černá

Brzy bude studiu Oáza 20 let – přichází chvíle k zamyšlení i bilancování úspěchů tohoto ojedinělého projektu v naší republice. Jeho činnost budou jistě hodnotit mnozí povolanější. Ráda se k nim připojuji především proto, že si pamatuji začátky vzniku Oázy; od promyšlené odvážné vize, uznání významu jeho činnosti, přes složité kroky k získání oprávněného místa na slunci k zajištění podmínek k plnému rozvoji.  Toto vše bylo vždy doprovázeno neutuchajícím úsilím zakladatelky Studia Oáza Olgy Kurzové a jejích spolupracovníků. Ke kvalitě života každého člověka patří i vhodné využívání volného času, ne každý má však možnost nacházet uplatnění pro své zájmy a talent. Právě těmto lidem přichází Oáza vstříc se stále novými náměty umělecko kulturních a výchovně vzdělávacích aktivit, do nichž mají otevřený přístup i ti, kterým se jinde dveře neotevírají. Do další dvacítky let všechno dobré přeje Doc. PhDr. Marie Černá.

 

Kabrňáci z Tloskova, kapela

Vážená naše Olinko!

Jsme rádi, že Vaše Oáza funguje po dvaceti letech. Rádi do Oázy jezdíme, rádi jsme mezi svými přáteli a jsme rádi, že Vaše děvčata nám připraví pohoštění dobré. Je to krásné, příjemné v Oáze.
Když přijedeme zahrát v příštím roce před prázdninami v červnu, i když máme v tomto termínu několik nabídek, tak jste vždy na prvním místě.
Jezdíme rádi do Oázy, protože máte dobré srdce a duši. Porozumíme si s Vámi. S Oázou se kapele Kabrňáci dobře spolupracuje. Díky Vám, že jsme poznali celebrity.

S pozdravem kapela Kabrňáci

Michal Daněk – Proč dlouho chodím do Oázy a co se mi tam líbí?

Chodím do Oázy hodně dlouho, od roku 1995 a chodím tam moc rád. Jsou tam všichni tak kamarádský a hodně se tam toho naučím. Dřív jsem neuměl mluvit anglicky a teď už mluvím anglicky. Začal jsem tam nejdřív chodit na hudebně pohybový, potom jsem k tomu kroužku přidal angličtinu, fotokroužek a nejnovější jsou promluvy.

Michal Daněk

Lucie Krajcová, asistentka

Co mi Oáza dala a proč chodím i po letech?

Se Studiem Oáza jsem se seznámila v rámci svého studia sociální práce. Bohužel postupem let jsem se nejenže sociální práci nevěnovala, ale díky pracovnímu vytížení již nemohla Oázu navštěvovat tak často, jak bych si přála. Styčnými body jsou tedy pro mne Zábavná odpoledne či divadelní představení, kdy se můžu setkat jak s klienty, tak se svými přáteli a alespoň nějak pomoci s organizací. Díky Oáze jsem takových výborných přátel poznala několik. Ve Studiu Oáza se cítím jako doma. To je důvod, proč nyní i po 11 letech chodím Oázu navštěvovat. Je to podle mě nejen užitečné místo, ale hlavně příjemné prostředí, kde ze mne vždy opadnou starosti mého běžného a všedního života.